Henry A. Kissinger byl významným americkým diplomatem německého židovského původu. Narodil se v roce 1923 v německém Fürthu jako Heinz Alfred Kissinger a v roce 1938 emigroval s rodinou do USA před nacistickou perzekucí.
V letech 1969–1975 sloužil jako poradce pro národní bezpečnost a v letech 1973–1977 jako ministr zahraničí pod prezidenty Nixonem a Fordem. Byl klíčovou postavou reálpolitiky, podporoval uvolnění napětí se SSSR, otevřel vztahy s Čínou a vyjednal Pařížské dohody ukončující zapojení USA ve válce ve Vietnamu. V roce 1973 získal Nobelovu cenu za mír za jednání o Vietnamu, což bylo poměrně kontroverzní kvůli jeho roli v bombardování Severního Vietnamu.
Zemřel 29. listopadu 2023 ve věku 100 let v Connecticutu.
V roce 2014, 5 března zveřejnil The Washington Post názor tohoto politického matadora a jeho pohled na to, jak předejít válce na Ukrajině a jak by se měly strany v té době začínajícího konfliktu chovat, a respektovat sebe navzájem. Nikdo neposlouchla a tak se rozhořela největší válka na evropském kontinentu od roku 1945.
Původní text Henryho Kissingera
Veřejná diskuse o Ukrajině se točí kolem konfrontace. Ale víme, kam směřujeme? Za svůj život jsem byl svědkem čtyř válek, které začaly s velkým nadšením a podporou veřejnosti, ani u jedné z nich jsme nevěděli, jak je ukončit, a ze tří jsme se jednostranně stáhli. Testem politiky je, jak skončí, ne to, jak začne.
Příliš často se ukrajinská otázka prezentuje jako konfrontace, zda se Ukrajina připojí k Východu, nebo k Západu. Pokud má ale Ukrajina přežít a prosperovat, nesmí být oporou žádné ze stran proti té druhé. Měla by fungovat jako most mezi nimi.
Rusko musí akceptovat, že snaha donutit Ukrajinu k statusu satelitu a tím opět posunout ruské hranice by Moskvu odsoudila k opakování historie sebenaplňujících se cyklů vzájemného tlaku s Evropou a Spojenými státy.
Západ musí pochopit, že pro Rusko nemůže být Ukrajina nikdy jen cizí zemí. Ruské dějiny začaly v období zvaném Kyjevská Rus. Ruské náboženství se odtud rozšířilo. Ukrajina je součástí Ruska po staletí a jejich dějiny byly propojeny i předtím. Některé z nejdůležitějších bitev za ruskou svobodu, počínaje bitvou u Poltavy v roce 1709, se odehrály na ukrajinské půdě. Černomořská flotila, ruský prostředek pro projekci moci ve Středomoří, má dlouholetou základnu v Sevastopolu na Krymu. Dokonce i takoví slavní disidenti jako Alexandr Solženicyn a Josif Brodskij trvali na tom, že Ukrajina je nedílnou součástí ruských dějin a vlastně i Ruska.
Evropská unie si musí uvědomit, že její byrokratická zdrženlivost a podřízení strategického prvku domácí politice při vyjednávání vztahu Ukrajiny s Evropou přispěly k tomu, že se z jednání stala krize. Zahraniční politika je umění stanovovat priority.
Ukrajinci jsou rozhodujícím prvkem. Žijí v zemi se složitou historií a mnohojazyčným složením. Západní část byla začleněna do Sovětského svazu v roce 1939, když si Stalin a Hitler rozdělili kořist. Krym, jehož 60 procent obyvatelstva tvoří Rusové, se stal součástí Ukrajiny až v roce 1954, kdy jej Nikita Chruščov, původem Ukrajinec, daroval v rámci oslav 300. výročí ruské dohody s kozáky. Západ (Ukrajiny) je převážně katolický, východ převážně ruský pravoslavný. Západ mluví ukrajinsky, východ mluví převážně rusky. Jakýkoli pokus jednoho křídla Ukrajiny ovládnout druhé, jak se dosud dělo, by nakonec vedl k občanské válce nebo rozpadu. Zacházet s Ukrajinou jako se součástí konfrontace Východ-Západ by na celá desetiletí zmařilo jakoukoli vyhlídku na začlenění Ruska a Západu, zejména Ruska a Evropy do spolupracujícího mezinárodního systému.
Ukrajina je nezávislá teprve 23 let (text pochází z roku 2014), předtím byla od 14. století pod nějakou formou cizí vlády. Není divu, že se její vůdci nenaučili umění kompromisu, natož historické perspektivě. Politika Ukrajiny po získání nezávislosti jasně ukazuje, že kořen problému spočívá ve snaze ukrajinských politiků vnutit svou vůli vzpurným částem země, nejprve jednou frakcí, poté druhou. To je podstata konfliktu mezi Viktorem Janukovyčem a jeho hlavní politickou rivalkou Julií Tymošenkovou. Představují dvě křídla Ukrajiny a nebyli ochotni se o moc dělit. Moudrá politika USA vůči Ukrajině by hledala způsob, jak by obě části země mohly vzájemně spolupracovat. Měli bychom usilovat o usmíření, nikoli o nadvládu jedné frakce.
Rusko a Západ, a už vůbec ne různé frakce na Ukrajině, se podle tohoto principu neřídily. Každá z nich situaci ještě zhoršila. Rusko by nebylo schopno prosadit vojenské řešení, aniž by se izolovalo v době, kdy je mnoho jeho hranic již tak nejistých. Pro Západ není démonizace Vladimira Putina politikou, je to alibi pro její absenci.
Putin by si měl uvědomit, že ať už jsou jeho stížnosti jakékoli, politika vojenského vnucování by vedla k další studené válce. Spojené státy se musí vyhnout tomu, aby s Ruskem zacházely jako s úchylkou, kterou je třeba trpělivě učit pravidlům chování stanoveným Washingtonem. Putin je seriózní stratég, a to na základě ruských dějin. Pochopení amerických hodnot a psychologie není jeho silnou stránkou. Ani pochopení ruských dějin a psychologie nebylo silnou stránkou amerických politiků.
Vedoucí představitelé všech stran by se měli vrátit k analýze výsledků, nikoliv k předvádění se v pózování. Zde je moje představa výsledku slučitelného s hodnotami a bezpečnostními zájmy všech stran:
Ukrajina by měla mít právo svobodně si zvolit svá hospodářská a politická sdružení, včetně sdružení s Evropou.
Ukrajina by neměla vstoupit do NATO, což je postoj, který jsem zaujal před sedmi lety, když se to naposledy objevilo jako téma.
Ukrajina by měla mít možnost vytvořit jakoukoli vládu slučitelnou s vyjádřenou vůlí svého lidu. Moudří ukrajinští vůdci by se pak rozhodli pro politiku usmíření mezi různými částmi své země. Na mezinárodní úrovni by měli zastávat postoj srovnatelný s Finskem. Tento národ nenechává nikoho na pochybách o své silné nezávislosti a spolupracuje se Západem ve většině oblastí, ale pečlivě se vyhýbá institucionálnímu nepřátelství vůči Rusku (Finsko vstoupilo do NATO v roce 2023 jako důsledek války Putina na Ukrajině).
Anexe Krymu Ruskem je neslučitelná s pravidly stávajícího světového řádu. Mělo by však být možné postavit vztah Krymu k Ukrajině na méně napjatý základ. Za tímto účelem by Rusko uznalo suverenitu Ukrajiny nad Krymem. Ukrajina by měla posílit autonomii Krymu ve volbách konaných za přítomnosti mezinárodních pozorovatelů. Součástí procesu by bylo odstranění veškerých nejasností ohledně statusu Černomořské flotily v Sevastopolu.
Toto jsou principy, nikoli recepty. Lidé obeznámení s regionem vědí, že ne všechny budou přijatelnými pro všechny strany. Testem není absolutní spokojenost, ale vyvážená nespokojenost. Pokud se nedosáhne nějakého řešení založeného na těchto nebo srovnatelných prvcích, směřování ke konfrontaci se zrychlí. Čas na to brzy přijde.
Text byl napsaný v době mezi 23. únorem a 19. březnem 2014, kdy Rusko po svržení Janukovyče vyslalo své vojáky (dobře známí zelení mužíčci na dovolené) na Krym, a kdy po následném referendu došlo k začlenění Republiky Krym do Ruské federace.
Zdroj: The Washington Post, Henry A. Kissinger web
Autor/Licence fotografie: Ilustrační obrázek, Free for use under the Pixabay Content License